Když paket dorazí ke směrovači, ten zkontroluje cílovou IP adresu a nahlédne do své směrovací tabulky, která obsahuje podrobnosti o struktuře sítě a nejefektivnějších trasách, kterými se lze dostat na různá místa. Směrovací tabulka pomáhá směrovači při informovaném rozhodování o cíli každého paketu. Může obsahovat podrobnosti o sítích, které jsou přímo propojeny, o trasách, které jsou statické, nebo o trasách, které jsou objevovány dynamicky pomocí směrovacích protokolů. Princip směrování je následující: Princip směrování spočívá v určení nejrychlejší a nejefektivnější trasy, kterou mají datové pakety projít, aby se dostaly do svého cíle. Toho je dosaženo zohledněním prvků, jako je šířka pásma linky, zpoždění, spolehlivost a přetížení sítě. Ke stanovení optimální cesty na základě těchto hledisek se používají algoritmy ve směrovacích protokolech, jako je OSPF (Open Shortest Path First) a BGP (Border Gateway Protocol). Směrování versus předávání: Přestože se pojmy „směrování“ a „předávání“ někdy používají jako synonyma, týkají se různých postupů. Nalezení nejlepší trasy pro průchod datových paketů sítí je proces nazývaný směrování. Naproti tomu akt doručení paketů zvolenou cestou se nazývá předávání. Úkoly směrování a předávání se provádějí prostřednictvím směrovačů. V rámci směrovače probíhá proces směrování na vyšší úrovni, zatímco proces předávání probíhá na nižší úrovni. Tři různé metody směrování: 1. Statické směrování: Statické směrování zahrnuje ruční konfiguraci směrovací tabulky s konkrétními trasami správci sítě. Tento přístup funguje dobře pro malé sítě se stabilní topologií, ale je neefektivní pro větší sítě nebo sítě s dynamickou topologií.
2. Dynamické směrování: Směrovače spolu mohou komunikovat a dynamicky aktualizovat své směrovací tabulky díky dynamickým směrovacím protokolům, jako je RIP (Routing Information Protocol) nebo OSPF. Směrovače se tak mohou přizpůsobovat změnám v síti, například poruchám spojů nebo přetížení sítě.
3. Výchozí směrování: Pokud směrovací tabulka směrovače neobsahuje konkrétní trasu k cíli, použije se výchozí směrování. Paket je místo toho předán výchozí bráně, která slouží jako rozbočovač pro směrování paketů do vnějších sítí.
Shrnutí:
V počítačových sítích je směrování klíčovým postupem, který podporuje efektivní doručování dat. Směrovače zajišťují, aby datové pakety procházely nejspolehlivější cestou, a zajišťují tak spolehlivé spojení mezi zařízeními. Správci sítí mohou vytvářet a udržovat stabilní a škálovatelné sítě, pokud dobře znají koncepty směrování, zejména rozdíly mezi směrováním a předáváním.
Čtyři postupy při směrování v počítačové síti jsou následující: 1. Určení zdroje: Prvním krokem postupu je určení stroje, ze kterého data přicházejí, nebo samotného zdroje dat. K přesnému určení lze použít zdrojovou IP adresu. 2. Výběr trasy: Po určení zdroje dat je dalším krokem výběr nejefektivnější cesty, kterou se informace k němu dostanou. Toho se dosáhne prozkoumáním architektury sítě a určením nejlepší trasy v závislosti na řadě proměnných, včetně směrovacích protokolů, kvality spojení a přetížení sítě. 3. Předávání paketů: Směrovač pak po určení cesty odešle datové pakety od zdroje k cíli. Každý směrovač na cestě zkoumá záhlaví paketu a pomocí směrovací tabulky rozhoduje o tom, kam má paket dále přenést. 4. Určení cíle: Po přijetí datových paketů použije cílový směrovač cílovou IP adresu k určení počítače, který bude sloužit jako konečný cíl. Na základě IP adresy jsou data následně odeslána na správné místo.
Směrovače přenášejí data prostřednictvím počítačových sítí postupem známým jako směrování. Směrovač se při příjmu datového paketu podívá na cílovou IP adresu každého paketu a určí optimální trasu pro jeho předání. K tomu slouží směrovací tabulka, která obsahuje podrobnosti o topologii sítě a možných cestách.
Směrovač porovnává cílovou IP adresu se záznamy ve směrovací tabulce. U každé položky je uveden směrovač nebo rozhraní dalšího kroku, kam má být paket odeslán. Směrovač následně paket přebalí do nového datového rámce a odešle jej přes příslušné rozhraní.
Směrovače často používají směrovací protokoly jako OSPF (Open Shortest Path First) a BGP (Border Gateway Protocol), aby rozhodly, která data mají být odeslána. Pomocí těchto protokolů mohou směrovače komunikovat o dosažitelnosti sítě a vybírat nejrychlejší kanály pro přenos dat.
Pro zlepšení předávání dat používají směrovače také řadu různých strategií, jako je filtrování paketů, NAT a kvalita služeb (QoS). Kombinací těchto procesů směrovače zajišťují přesné a efektivní doručování datových paketů v počítačových sítích.